Pokud pláčeš, protože právě vylíváš svůj emoční náboj, znamená to, že prožíváš vnitřní bolest a nebo jsi dojatý.
Plačme se záměrem ulevit si, odplavit starou bolest a dojít do svého Středu, jinými slovy- cítit úlevu. Za náš pláč, stejně jako za jiné pocity a emoce, jsme odpovědni jen my sami.
Proč to říkám? Někteří z vás pláčou, aby druhého potrestali, někteří pláčou, aby dosáhli svého, jiní pláčou, aby na sebe stáhli pozornost a jiní se pláčem vyčerpávají, protože živí svou vnitřní lítost a roli oběti...Jsou ale lidé, kteří neplakali už roky. U takových lidí jsme přišli na to, že se odstřihli od svých emocí. To se děje následkem prožitého šoku, traumatu, bolesti. Když jsem tyto lidi opětovně spojila s jejich emocemi, ke zdravému fungování si museli projít starou nezpracovanou bolestí, aby se odplavila a oni mohli získat emocionální stabilitu. U někoho to trvá několik hodin, u jiného několik dní. Stojí to však za to. Naše celistvost nám dává sílu. Naše roztříštěnost nám ji bere.
Pokud pláčete, nikomu nevolejte. Některé ženy potřebují svůj pláč sdílet s kamarádkou nebo s kamarádem. Kamarádku či kamaráda zavalí svými emocemi a sobě stejně nepomůžou. Nemusím asi říkat, že role Oběti vám nic dobrého nepřinese.Někteří muži si naopak zakazují pláč a odvrací se tak od vnitřní zranitelnosti-křehkosti, kterou pak budou postrádat zejména ve vztazích a v rodičovství. Stávají se tak odštěpení, neceliství= oslabení.
Mám vysledováno, že u rodičů, kteří si nedovolují svobodně prožívat své emoce- pláče, řve, piští, ječí jejich dítě.Pláč je přirozená funkce těla odplavit emoční toxin a napětí. Poplačte si sami, ve svém prostoru, kdykoliv to na vás přijde a dovolte to také svým dětem, ale plačte se záměrem- ulevit si, odplavit bolest nebo emoci. Vy sami si řídíte jak dlouho budete platat, nenechte se pláčem semlít a ani jej nepotlačujte. Hledejte rovnováhu, ta vám dá sílu a nadhled.Práci s emocemi se učíte v rámci cyklů terapií.
Přeji vám krásný den, Natálie*
