Dobrý den Natalko, mám dotaz...je vhodné mít doma vystavené fotografie zemřelých milovaných, nebo je lépe uložit je pryč z očí a zapalovat svicku jen s myslenkou na ně? Je to už skoro 2 roky a stále mě to tak boli 
. Možná kdyby byla nějaká rada, jak se s tou duševní ranou vyrovnat a umět dal zit a jít svým životem. Mě to naprosto paralyzovalo...jako po duševní autonehodě kdy je kus duše amputovano.. denně hledám smysl ziti aby to nebylo jen prezivani den po dni... Děkuji, Michaela
Dobrý den, milá Michaelo, děkuji za dotaz. Ano, vím jak zabolí ztráta milovaných, takže vám velmi rozumím. Jenže stav, který popisujete poukazuje na Váš Matrix, který Vám nedovoluje pozvednou své vědomí a díky tomu pochopit, že se vlastně nic hrozného nestalo a jde se dál, s láskou a vzpomínkou na naše blízké, ale už každý sám za sebe. Lidé, kteří tak, jak popisujete, prožívají odchod blízkého člověka nemají žádný vztah s Bohem, a proto Vás ta ztráta tak paralyzuje, Michaelo. To, co popisujete je hlubší problém a je nutné s tím vědomě pracovat, neboť Vy jste své zemřelé příbuzné nepustila, držíte si je stále u sebe a škodíte tím sobě (viz.Váš aktuální stav) a škodíte tím také dané Duši, která je už unavená "trčet" tam, kde nepatří a těší se "Domů". Dovolte jim odejít a dovolte si žít. Ještě tady máte úkoly. 
Až příliš zaměřujete pozornost na ztrátu, a uniká Vám co zůstalo. Nechte sloužit mši za jejich Duši a Vy si zajděte na kineziologii a Satori dýchání, abyste se správně odpoutala a šla do své síly. Musíte se rozhodnout, zda chcete zůstat a udržet jejich památku, a nebo půjdete za nimi. Toto je v naší svobodné vůli a stane se tak, jak si sama určíte. Volte moudře. V tuto chvíli je těžké dávat nějaké obecné doporučení zda mít či nemít vystavené fotky příbuzných.
My máme fotky našich příbuzných v krabičce doma, ale nemáme je vystavené. Žijí dál v našich vzpomínkách a srdcích. Kdybyste měla nějaké otázky, napište mi.
S láskou Natálie*
