Kategorie: Vaše příběhy a recenze

Ahoj milá Natálie,
moc děkuji za příležitost zúčastnit se Tréninku emoční zralosti, byl to pro mne den naplněný mnoha uvědoměními a do velké míry zlomový v mém životě.
V emočním kruhu jsem se postupně setkala se svou páteří, která mne občas zabolí, se svým srdcem, s hlasem, odvahou i intuicí. Dále s mnoha důležitými lidmi v mém životě, blízkými i vzdálenějšími. Velmi obohacující bylo setkání se ženou mého bývalého manžela - na povrchu bylo něco jako "fakt Tě nemusím, naštěstí jsi daleko a neohrožuješ mne", pod touto úrovní byl strach ze ztráty a ještě hlouběji pod tím - nebo vlastně nad tím vším, když se ty vnější nánosy odkryly - bylo krásné vzájemné "jsi také máma a podporuji Tě, jsi důležitá pro svou rodinu i pro celek" Objaly jsme se, dalších slov nebylo potřeba

Zadání MATKA- DÍTĚ- LÉKAŘ
Každý z nás, jak to kdo cítil, si mohl vybrat roli dítěte, matky nebo lékaře. Nejvíce mne to táhlo k roli matky. Zavřeli jsme oči, s levou dlaní položenou na srdci jsme se nacítili na svou roli. Děti začaly volat své maminky. Cítily se osamocené, některé se bály, jiné byly zoufalé a frustraci projevovali hněvem na maminky, že je nevnímají a nevšímají si jich. Cítila jsem trochu strach, jestli to zvládnu, být mámou... mnohem silnější ale byla touha utěšit miminka, dát jim najevo svou lásku a to, že jsou v bezpečí. Tohle jsem vysílala i směrem k dětem, slovy i beze slov. Že jsou v bezpečí, ať se zkusí soustředit jen na tlukot srdce své mámy.. je to síla, která je povede a ochrání Někteří lékaři mezitím začali na mámy hlasitě křičet a nevybíravě se vůči nim vyjadřovat. Až později jsem pochopila, že za vším tím ponižováním byla jejich vlastní nejistota a frustrace a také snaha přimět mámy povznést se nad strach a nejistotu a být tím, čeho je tu tolik potřeba - Láskou, zakořeněnou pevně v sobě i v zemi a přitom proudící prostorem a prostupující vše kolem nás i uvnitř nás Trochu mi to docházelo už v té chvíli, naštěstí dostatečně natolik, abych mohla jednat i ve hmotě - o tom více dále. Miminka byla vystrašená. Otevřela jsem oči a uviděla jsem své děťátko. V té chvíli mne zalil pocit hluboké lásky, v očích jsem měla slzy. Říkala jsem miminku, že je v bezpečí, že ho miluji a ochráním ho, že se nemusí ničeho bát. Doléhal k nám hluk za námi, který stále působil i na děti. Očima jsem dál hladila miminko a zároveň jsem natáhla ruku s dlaní otočenou do signálu "stop" vůči nevybíravým projevům lékařů. Jejich křik však pokračoval a sílil, sílil také strach miminek. Vysílala jsem k miminku zprávu "Zlatíčko, jsi v bezpečí, počkej na mne prosím chvilku, jdu se o to postarat". Poté jsem se vydala ke skupině lékařů. K tomu, který křičel nejhlasitěji. Jemně a přitom odhodlaně jsem mu položila dlaň na rameno a s otázkou "Vnímáš mě?" jsem se mu podívala do očí. Odstrčil mne a dál povykoval směrem k dalším maminkám. Přistoupila jsem k jinému lékaři a totéž zopakovala. Podíval se na mne a vypadal dost rozhořčeně. Kolem létala slova "bráníte nám dělat naši práci", "matky nic neví" a další věty, prolínající se s hlukem z ostatních dvou skupinek. ´Neživit to, tišit´, přicházelo mi při tom všem povyku. Ano, vyhrotit situaci už umím, to už jsem si nejednou v životě vyzkoušela. Teď je čas učit se to jinak. "Ruší nás to, když tak křičíte" řekla jsem lékaři, který stál naproti mne. "Nevážíte si nás, děláme jen svou práci a vy nám v tom bráníte a ještě na nás útočíte". Měl pravdu. Vnímala jsem uvnitř něj bytost, která také touží po pohlazení, lásce a přijetí. "Vážím si Tě. A omlouvám se. Útočíme, protože máme strach a snažíme se chránit své děti. Potřebujeme vás. Potřebujeme, aby tu bylo bezpečno pro naše miminka. Pomůžeš mi v tom prosím? Potřebuji, abys mi s tím pomohl." Přikývl. Poděkovala jsem, vzájemně jsme se poklonili. Došla jsem zpět k miminkům, pohladila jsem jedno vystrašené. Mluvila jsem na něj, jak nejláskyplněji jsem dovedla, po chvíli se nechalo obejmout. Obklopila nás duhová bublina důvěry a přijetí Hluk z okolí slábl... jakoby byl daleko za nějakou silnou stěnou. Miminko se krásně uklidnilo a vypadalo už spokojeně

"Nesnaž se hlavou prorazit zeď. Pokud Tě druhý nevidí, jdi zpět k sobě. Nalaď se na své srdce a udělej krok k tomu, kdo Tě opravdu vidí. Když uděláš krok k němu, on potom snáze dokáže udělat krok k Tobě." Děkuji za toto uvědomění

Těch uvědomění mi během Tréninku i po něm chodilo hodně a bylo by to ještě na dlouhé povídání. Jsem moc ráda, že mne tato akce posunula opět blíž k sobě. Už vím, co znamená věta "dovoluji si vzít maximální užitek z dnešního dne". Povedlo se to maximálně Děkuji za to

S láskou
Danuše

Kategorie: Vaše příběhy a recenze

Ahoj Natálko,
jedno z mých největších témat je strach z lidí a lekání se mých stínů. V srdci cítím lásku ke všem, ale jakmile přijde na setkání a fyzický kontakt s lidmi, okamžitě nastanou silné mentální problémy, strach a panika, jestli je pro mne, citlivou ženu, tady v naplněné tramvaji, u přechodu pro chodce nebo kdekoliv jinde místo a jestli se se mnou počítá nebo jestli tu jsem tak nějak navíc. Jako záměr do Duše vztahu jsem si dala necítit se méněcenně před ostatními ženami a obzvláště pak před ostatními muži.

Kategorie: Vaše příběhy a recenze

Krásný den Natálko,
konečně cítím, že mohu sdílet své zážitky z Tréninku emoční zralosti, ještě jeden dílek skládačky musel zapadnout na místo, ale o tom později.

Na Trénink jsem se těšila ze všech terapií asi nejvíc, nemohla jsem ani dospat, vzbudila jsem se plná elánu, připravená jít do toho naplno. Žádná nervozita, strach, byla jsem natěšená, jak to bude úžasné, ale slovo úžasné sotva vystihuje krásu, sílu a dokonalost toho dne.

Jak to tak bývá, člověk něco očekává a pak je to úplně jinak. Když jsme se v rodové linii drželi za ramena, čekala jsem negativní pocity, takže mě překvapilo, jak pevně si tam stojím sama za sebe a spíše jsem dodávala sílu těm za sebou. Cítila jsem tah dozadu, ale ustála jsem to, jako strom co se ohýbá ve větru, ale kořeny má pevně zapuštěné v zemi.

V emoční kruhu jsem se setkala se svými dětmi, které mi opět potvrdily, že hledám problémy tam, kde nejsou a že když jsem šťastná já, tak jsou šťastné i ony. Takhle jednoduché že, ale pořád si to musím připomínat :)

Překvapila mě babička, o které jsem si vždycky myslela, že jsem ji zklamala a chtěla by mít jinou vnučku, a přitom ona celou dobu měla strach ze mě. Spousta domněnek mezi námi vytvořila propast a uvědomila jsem si, že jedině já ji můžu překonat pomocí Lásky.

Ovšem ze všeho nejvíce musím poděkovat Janovi, který silou Mistra ze mě dokázat vytáhnout můj potlačovaný vztek, který mi bránil v mé cestě za Gurujim, a umožnil mi vykřičet všechno ven. Vypustila jsem všechny pocity, že jsem špatná matka, že si nezasloužím být sama sebou... popravdě už si toho moc nepamatuju, je to pryč. A ke konci ten pocit pokory, vděčnosti, shozeného Ega... ještě teď mám husí kůži. Nyní už mi nic nebrání a já se těším na svůj první Daršan u Srí Swamiho Vishwanandy.
Teď když potřebuji být ve své Síle ve vztahu k dětem, tak si vzpomenu na jeho slova, že ani Mistr není ke svému Žákovi vždy milý a hodný,
ale to neznamená, že v tom není Láska.

Když jsme si potom měli vybrat roli z trojice Dítě-Matka-Lékař, automaticky mě to zasadilo do role Matky. Zpočátku jsem měla pocit, že se snad nepohnu z místa, i když mě to velmi táhlo k dětem, chtěla jsem je utišit. Lékařů jsem si moc nevšímala. Po chvíli jsem to "přibití" překonala, když jsem uviděla Martinku z naší skupiny a její bolest si mě přitáhla. Teď si říkám, jestli to nebylo podvědomé jít za někým stejného jména Měla jsem potřebu se omluvit za vše, co jsem jako matka nezvládla během těhotenství a porodu a naplno jsem si uvědomila hloubku a složitost vztahu matka a dítě.

Ta bolest se mi pak ukázala v roli Dítěte, kdy jsem se dokázala jen stulit do klubíčka a plakat. Když pak ke mě přišla "maminka" nedokázala jsem ji přijmout a měla jsem pocit, že mě zradila a nechala na holičkách, bezmocnou. Je zajímavé, jak někdy maličkost všechno zlomí - v této situaci to bylo přinesení kapesníčků a já najednou věděla, že mamince na mě záleží a stará se o mě, pak jsem se konečně uvolnila a byla jsem v bezpečí.

Nejzajímavější pro mě ale byla role Lékaře. Jakmile jsem se naladila, proběhl mnou pocit, že nejsem jen lékař. Proudila skrze mě energie všech lékařek, které byly zároveň i matkami. Byla jsem plná soucitu s oběma skupinami a zároveň se mezi nimi zmítala. Chtěla jsem na maminky zakřičet, že jsou plné síly, porod zvládnou samy a my lékaři tu jsme pro ně, kdyby něco potřebovaly. Ale zároveň jsem byla svázána pozicí lékaře. Pak jsem uviděla u dětí hlouček a dost nepříjemnou lékařku, která strašila Karin v roli dítěte. Snažila jsem se "miminko" uklidnit a k mému překvapení chtěla Karin ke mě. Měla jsem velmi silnou potřebuji ji chránit a pečovat o ni. Ten pocit Lásky, souznění a jistoty mě hřeje ještě teď. Navíc, bylo to pro mě velké osvobození, přestat soudit, protože nejsou jen lékaři, matky a děti, ale také matky, které bývaly dětmi a lékaři, kteří mají své děti. A my můžeme nové generaci pomoci jen tím, že si svá nezpracovaná traumata vyřešíme sami, aby nově narozené děti byly na svět přivítány vědomými matkami a empatickými lékaři a tyto neshody mohly skončit.

Celé téma se mi tento týden dost nepříjemně dočistilo tím, že syn dostal rotavirovou infekcí a musel být hospitalizován s akutní dehydratací. Zde znovu děkuji Janovi, neboť i když už vím, že vše má svůj důvod, smysl pobytu na infekčním mi unikal. Teď už chápu, že jsem si mohla vyzkoušet teorii v praxi V nemocnici jsme strávili tři dny a vztah lékař-matka-dítě se mi tam několikrát opakoval a já měla možnost objevit, kde mám své silné stránky a kde ještě musím zapracovat.

No a závěrečný Om chanting mi přišel jemný a uklidňující, nádherně zakončil celý den láskyplným pohlazením, jako odměna za vše, co jsme ten den všichni vykonali.

Nakonec ještě přikládám foto okvětních lístků, které jsem si přinesla domů vylisované v zápisníčku - když se tak na ně dívám, tak Lékaři i Matky mohou mít svá zranění a trhlinky na Duši, přesto jsou to nádherné bytosti plné barev. A Dítě jako malá housenka, která se vyklube na svět jako krásný motýl.

Děkuji Ti Natálko, že jsi nás všechny provedla Terapiemi s takovou láskou a něhou, dodávala jsi nám odvahu a sílu, když jsme to potřebovali a ukázala jsi nám, že za vší tou bolestí a nezpracovanými emocemi jsou silné ženy a muži, kteří se postupně derou na světlo a září si pro sebe i pro celý svět.

Krásné letní dny a budu se těšit zase někdy na viděnou.

S láskou a úctou Martina